Káva a kávovník

  Kávovník má svůj původ v hornaté krajině Etiopie. Byli to Arabové, kteří se jako první nechali očarovat povzbuzujícím účinkem a libou vůní kávy. V arabských rukopisech se káva poprvé zmiňuje v 15. století, ale káva se pěstovala již sto let předtím, v terasových zahradách Jemenu.

 Pravděpodobně se tam dostala s etiopskými válečníky, kteří kávové třešně brali s sebou na válečné pochody a při nich je konzumovali. Z přístavního města Mokka v jižním Jemenu se pak káva poprvé dostala do Mekky – náboženského a obchodního centra středověkého světa

 Slovo „káva“ je odvozeno od starého arabského „gahwah“. Kvůli svému povzbuzujícímu až lehce opojnému účinku se pak káva stala ,,vínem Islámu´´. Vše, co je dobré, nachází rychle také své odpůrce – nejinak tomu bylo u kávy. Náboženští vůdci ji zakázali, protože měla „podobný škodlivý účinek“ jako alkohol. Avšak okouzlení kávou bylo silnější než všechny zákazy a její celosvětové vítězné tažení se nedalo zastavit. Arabové učinili z pěstování kávovníku státní tajemství a přísně nad ním bděli. Zakázali jakýkoli vývoz klíčivých kávových zrn. Přesto se kávu už v roce 1615 podařilo cestujícím kupcům a obchodníkům propašovat do Benátek, centra tehdejšího orientálního obchodu. V roce 1640 byla otevřena na náměstí sv. Marka první kavárna v Evropě.

 

Pravověrní křesťané vyzývali papeže Clemense VIII., aby na tento „ďáblův nápoj“ uložil interdikt, tedy aby ho zakázal. Říká se, že papež zatoužil ďáblův nápoj poznat a že jeho aroma ho uchvátilo. „Tento nápoj je tak lahodný, že by bylo hříchem nechat ho nevěřícím“. Přemůžeme ďábla tím, že nápoj pokřtíme a učiníme ho tak skutečným nápojem křesťanů,“ je citován papež.

 

Káva se tedy s požehnáním papeže vydala na dobyvatelské tažení Evropou. Nejprve ji začali pít korunované hlavy. Ludvík XIV, král slunce, si rád nechával servírovat kávu v exotickém prostředí. Madam Pompadour, jeho dlouholetá milenka, prý schválně za tímto účelem angažovala Núbijčanky s odhalenými ňadry.

 

Když káva nastoupila své vítězné tažení v Evropě, zapříčinila převratné změny v pracovním dni i společenských zvyklostech. Pozvání na kávu tak vytlačilo klasické pozvání na oběd nebo na večeři. Cukráři začali nabízet nové druhy pečiva, které se mohly podávat k voňavému nápoji. A croissant ke kávě nahradil ranní polévku jako první jídlo dne.

 

Za pití kávy se také přimlouvala Marie Terezie, arcivévodkyně rakouská, královna maďarská a česká. V roce 1750 ukončila dlouhotrvající spor o privilegia mezi lihovarnickým a kavárenským cechem. Zkrátka rozhodla, že oba cechy směly nalévat kávu i kořalku – ona sama totiž byla nakloněna obojímu.

 

O Napoleonovi, který přísně zakázal pražení kávy, se dochovala tato historka: když jednou cestoval po kraji, zlomilo se mu na kočáře kolo. Císař se procházel uličkami malé vesničky, aby překlenul nucenou přestávku. Náhle se zastavil před kostelem, když ucítil vůni čerstvé pražené kávy. Napoleon se hnal do farské kuchyně a přistihl faráře, jak na ohni pražil zrnka kávy. Na příkrou Napoleonovu otázku, co že to tam provádí, farář lstivě odpověděl: „Ale vznešenosti, to jsou přece zakázaná zrnka. Musí se zničit.“ Napoleon se zašklebil a nechal ho být. Není známo, zda si nakonec dal šálek kávy, než mohl jet dál. Je to pravděpodobné, protože podle všeho velký vojevůdce kávu miloval. 

Ludwig van Beethoven prý pečlivě dbal na přípravu své kávy. Považoval za důležité, aby se na jeden šálek použilo přesně 60 rozemletých zrnek kávy.

 

Voltaire, stálý host v pařížské kavárně Procope, tam sedával u malého mramorového stolku a psal. Přitom zkonzumoval denně na 50 šálků kávy. Romanopisec Alexandre Dumas se kávou nechal inspirovat při psaní dobrodružství tří mušketýrů. Jeden jeho současník vzpomíná: „Sám dohlížel na přípravu kávy. Používal přitom tři druhy: Bourbon, Matinique a Mokka. Sám jsem ho několikrát doprovázel na jeho cestách za nákupem znamenitých druhů. Takovou výpravou křížem krážem celou Paříží strávil i půl dne.“

 

Ke známým milovníkům kávy patřil rovněž Honoré de Balzac. Své knihy psal často v noci a kávou povzbuzoval svou bdělost. Účinek hnědého nápoje přirovnával k armádě: „Káva stéká do žaludku, vše se začíná hýbat, myšlenky se dávají do pohybu jako vojenské prapory Velké armády na bojišti a pak začne bitva. Vzpomínky dostávají útočný krok; lehká kavalérie přirovnání přechází do velkolepého cvalu; artilerie logiky se blíží se svým vozatajstvem a nábojnicemi; záblesky ducha přicházejí jako střelci; určí se postavy a papír už je popsaný.“

 

Káva může mít nepřeberné množství chuťových i aromatických vlastností, závislých na místě původu kávových zrn, jejich kvalitě, odrůdě i konkrétní sklizni. Vedle New Yorku a Londýna je Hamburg jedním z největších dovozních přístavů kávy na světě a důležitou tranzitní stanicí pro odběratele v severní a východní Evropě. Káva se praží až v zemi dovozce, aby si její milovníci mohli vychutnat co nejčerstvější aroma. Jedině žár ohně dokáže probudit k životu až 800 aromatických látek, které dřímají v každém zrnku. Doba a teplota pražení představuje jemné nástroje, kterými lze řídit chuť kávy, a spolu s recepturou je vždy přísně střeženým obchodním tajemstvím.

 

Čerstvě pražená káva je výchozí surovinou pro všechny kávové výrobky, které najdete v obchodě – pražená zrna, mletou praženou kávu, kávové kapsle nebo pody do kávových automatů – i pro instantní kávu. Ta vzniká vysušením silného kávového koncentrátu, připraveného pod tlakem z nahrubo mleté pražené kávy a horké vody. Hustý roztok se suší buď horkým vzduchem, nebo takzvaným vymražováním, tedy sublimací při teplotách kolem -40o C.

Vstupujete na stránky s nabídkou alkoholu.
Musíte být starší 18 let.

Jsem starší 18 let Jsem mladší 18 let